Když tě nebudu mít já, tak nikdo!

Ráda bych se s Vámi podělila o příběh své klientky z Intervenčního centra, který naštěstí dopadl dobře. Bohužel to není vždy pravidlem… ZN: Není pro slabé povahy!

Když tě nebudu mít já, tak nikdo!

Ráda bych se s Vámi podělila o příběh své klientky z Intervenčního centra, který naštěstí dopadl dobře. Bohužel to není vždy pravidlem… ZN: Není pro slabé povahy!

Jmenuju se Martina, je mi 38 let a ještě do nedávna jsem bydlela spolu se synem a manželem v pěkném rodinném domku kousek za městem. S Radimem jsme se vzali v roce 1999. Několik let jsme se pokoušeli o dítě, ale nedařilo se. Až za pomocí umělého oplodnění se nám narodil vymodlený syn Daniel. Tenkrát jsme ještě měli celkem pohodové, normální manželství.

Po několika letech přišel manžel o práci. Svůj volný čas začal vyplňovat alkoholem. To také byla nejčastější příčina našich sporů. Když pil, neznal vůbec míru a začínal být čím dál víc agresivnější. Protože měl spoustu volného času, rozhodl se mě všude sledovat, neustále mi volal do práce a ověřoval si to, co jsem mu řekla u mých kolegů, kamarádů nebo rodiny. Myslel, že když přišel o práci, začala jsem ho podvádět. Bylo to ponižující. I přesto všechno jsem Radima stále milovala. Chtěla jsem, aby přestal pít a hledala jsem mu inzeráty s nabídkou práce, ale to vyvolávalo jen další hádky. Radim tvrdil, že má vše pod kontrolou. Často vulgárně nadával mě i synovi slovy jako: „krávo, sráči, čůráku, blbečku…“.  Syn se bál zůstávat s ním sám doma. Někdy mi zakazoval spát v posteli a v noci mě schválně budil. Nadával, že neumím vařit. Při jízdě autem vytahoval klíčky ze zapalování za jízdy, nebo prudce trhl volantem se slovy, ať se klidně zabijeme. Zakazoval mi jít jen tak na kafe nebo za rodiči na návštěvu. Došlo to až tam, že jsem z práce pospíchala rovnou domů. Nikam jinam jsem nemohla. Přišla jsem o všechny kamarádky. Skoro nikdo z rodiny se mnou nechtěl ani mluvit, protože neměli manžela rádi a nechápali, proč s ním zůstávám. Já ale věřila, že se jedná pouze o krizi, kterou společně překonáme. Vždyť už jsme toho spolu zvládli tolik…. Po několika měsících jsem se přestala komukoliv svěřovat, bylo mi trapně a styděla jsem se za svého muže i za sebe. Jednou když se Radim vrátil domů z hospody a byl zas „pod obraz“, začal vyvádět. Z ničeho nic chytil kuchyňskou židli a mrsknul s ní o zeď a křičel, že doma všechno rozseká. S Danečkem jsem se zamkla do koupelny a oba jsme se tam klepali strachy. Radim vzal sekáček na maso a dveře do koupelny rozštípal.  Pak naštěstí vyčerpáním a vlivem alkoholu „vytuhnul“ na podlaze. Když vystřízlivěl, nikdy si nic nepamatoval. Obviňoval mě, že si vše vymýšlím. Někdy jsem na tuhle hru přistoupila, jen aby byl na chvíli klid. Tentokrát ale viděl tu spoušť a sliboval, že se půjde léčit a brzo si najde i práci. Ulevilo se mi. Doufala jsem, že to nejhorší je za námi.

Pletla jsem se. Radim léčbu brzo ukončil a do dvou měsíců bylo vše zas při starém. Tvrdil mi ale, že každý den chodí na pohovory, a že má již práci přislíbenou. Jednou jsem ho však přistihla, že místo na pohovoru sedí v nedalekém nonstopu. Udeřila jsem na něj, že lhal, a že se s ním chci dát rozvést, protože takhle dál žít už nechci a nebudu. Radim mě v tu chvíli chytl za tričko, hodil se mnou na gauč a klekl na mě tak, že jsem se nemohla ani pohnout. Pak mě začal oběma rukama škrtit vší silou. Neustále jen opakoval, že když mě nebude mít on, tak nikdo! Myslela jsem, že je to můj konec. Když jsem začala ztrácet vědomí, asi se lekl a pustil mě. Druhý den jsme se domluvili, že se v klidu rozvedeme. Neměla jsem ale kam jít. Dům byl manželových rodičů. Moji rodiče bydlí v malém bytě a ani jsem ji nechtěla přidělávat starosti. Vlastní byt bych sama neutáhla. Tak jsem spala s Danem v jeho pokojíčku, kde jsme se aspoň zamykali. Zatím jsem zažádala o městský byt, ale ten připadá v úvahu až po rozvodu, kdy budu posuzovaná jako samoživitelka. Asi týden na to jsem dala synovi na stůl oběd a šla zalít kytky. Radim chtěl to jídlo ale pro sebe – protože jsem mu už nevařila. Dan se ale začal bránit, Radim neváhal, vzal nůž,  přitiskl ho synovi ke krku, pevně ho chytl zezadu za vlasy a nožem mu přejížděl z jedné strany krku na druhou, nakonec nůž pustil a dal mu „jen“ pěstí do brady – dvakrát. V tom jsem se vrátila a celá v šoku skočila mezi ně, Radim naštěstí hned přestal. Utekli jsme se opět zamknout do pokoje. Tam se ale za chvíli začal Radim dobývat a křičel, že nás všechny stejně pozabíjí! V tu chvíli jsem již neváhala a zavolala policii. Hrozně jsem se bála, že mi nebudou věřit – nemám žádné zranění a nikdy předtím jsem nic nehlásila. Policie odvezla ale manžela hned na záchytku a po mé výpovědi ho vykázali ze společného obydlí na 10 dní. Současně jsem na Radima podala i trestní oznámení za domácí násilí.

Druhý den po vykázání mě kontaktovala pracovnice Intervenčního centra, domluvili jsme si schůzku, kde mi nabídla pomoc při sepsání Návrhu na předběžné opatření ohledně zákazu styku s manželem. Měla jsem totiž obrovský strach, že manžel své výhružky uskuteční – vyhrožoval mě a synovi zabitím dokonce i před policií! Soud tomuto Návrhu vyhověl a já měla měsíc čas na to vymyslet co a jak dál. V Intervenčním centru mi také pomohli sepsat Žalobu na rozvod manželství. Také jsem tam začala docházet k panu psychologovi. To mi pomohlo překonat strach z toho, že se mi manžel bude chtít pomstít – i přes zákaz se mě totiž pokusil několikrát kontaktovat. Proto jsem se také rozhodla poprosit pracovnici Intervenčního centra o sepsání prodloužení předběžného opatření. K tomu bylo třeba nových důkazů, musela jsem znovu na policii zaprotokolovat výhružné sms a zmeškané hovory od manžela. Také z Intervenčního centra jsem dostala zprávu o využívání jejich služeb.  To soudu stačilo a prodloužili mi zákaz styku s manželem na dobu půl roku. To bylo dost času na rozvod i na sehnání nového bydlení. Chtěla jsem, aby také syn docházel do Intervenčního centra k dětské psycholožce. Nejdříve o tom nechtěl nic slyšet, ale nakonec se nechal přemluvit a již po prvním sezení byly vidět výsledky. Bohužel jsem v průběhu rozvodového procesu zjistila, že si Radim bral půjčky bez mého souhlasu a teď jeho dluhy musím splácet já. To mě srazilo na kolena – kde na to vezmu?! Byla jsem se poradit s paní právničkou v Intervenčním centru a došly jsme k závěru, že nejlepší bude po rozvodu vyhlásit osobní bankrot, čímž se dluhy sníží skoro na polovičku. Vidina života v malém bytě a s dluhy na krku byla stále lepší než ten každodenní teror.

V současné době je již syn svěřen do mé péče a bylo stanoveno výživné. Rozvod běží a moji žádost o přidělení městského bytu urychlili na základě prokázaného domácího násilí. Radim byl nakonec odsouzen na 18 měsíců podmíněně za domácí násilí a byla mu nařízena protialkoholní léčba. Byl to běh na dlouhou trať, psychicky vyčerpávající a nepředstavitelně náročný – několikrát jsem to chtěla už vzdát. Teď jsem ale opravdu ráda, že jsem sebrala veškerou odvahu a šla do toho. Už jen proto, že syn vidí, že takové chování není normální a zasluhuje trest. Teď jsme s Danem oba v pohodě, můj psychický stav i jeho školní prospěch se zlepšily. Těšíme se na nové bydlení a na život bez Radima a bez násilí… 

Autor:
Tereza Buchalová
sociální pracovnice Intervenčního centra Pardubice

  Zpět

Kontakt

Ing. Romana Pavelková
nadace@nfrp.cz

Kristýna Dolníčková
info@nfrp.cz

       

Napište nám

Odeslat

© 2020 Romana Pavelková | Všechna práva vyhrazena